Chov papouška chocholatého

Nová Kaledonie je ostrovní země, kterou zdobí kromě jiného, papoušek chocholatý. Díky našim chovatelům se tento krasavec dnes již celkem úspěšně odchovává i u nás. Můj tatínek byl od dětství, až do svých devadesáti let, velice vášnivým a pro mnohé uznávaným chovatelem papoušků. Samozřejmě i on zatoužil po hornech, jak je chovatelé zkráceně nazývají podle německého názvu Hornsittich.

Zprvu jsme se ovšem snažili zjistit co nejvíce informací o jejich chovu. V roce 2005 však toho moc nebylo. To, že se vyskytují dva poddruhy (papoušek chocholatý novokaledonský: Eunymphicus cornutus cornutus a papoušek chocholatý ostrovní Eunymphicus cornutus uvaeensis) a že výskyt ve volné přírodě je pouze na ostrově Nová Kaledonie a několika okolních ostrovech nebyl problém vyhledat. Problém jsme viděli spíš v počasí, které tam panuje. A také v tom, že je zařazen do první přílohy mezinárodní úmluvy cites, o ochraně volně žijících živočichů. V tamních deštných lesích i savanách, které obývá, je stálá teplota 18-30 stupňů Celsia. V našich podmínkách, zvláště v zimě, je to problém. Proto jsme zimní ubikaci o velikosti 2 x 1 x 2v metry zateplili polystyrénem a elektrický ventilátor byl také připraven. Venkovní výlet velikosti 3 x 1 x 2v metry byl zčásti písek, zčásti hlína. V chovné sezoně porostlý pampeliškami, ptačincem, či posypaný naklíčeným zrním. Připravili jsme jim také dvě budky. Do výletu dutý strom vysoký 180 cm s vnitřním průměrem 30 cm a do ubikace 100 x 35x 35 cm vyrobenou z desek.

S naším dobrým přítelem Jirkou Šustrem jsme se 27. prosince 2005 vydali do Německa splnit si svou touhu. Jaké bylo naše milé překvapení, když ve venkovních zasněžených voliérách byla samička po ranní koupeli. Zjištění, že dobře snáší naši zimu, bylo radostné. Tak jsme neváhali a po vyřízení potřebných dokladů s papoušky vyrazili k domovu. Jak jsme měli z přihlášení papoušků na životním prostředí obavy, tak nás velice mile překvapili svým přístupem na úřadě, kde nám vše vysvětlili a za tři týdny byly doklady ve schránce. Takže cesta, zima ani cites žádný problém.

Konečně nám tito opravdu milí a krásní ptáci, které nejvýrazněji zdobí chocholka na hlavě, složená ze dvou černých per s červenými konci a červená duhovka, vesele poletovali v naší voliéře. Podrobný popis neuvádím, jelikož na mých stránkách, Papoušek chocholatý, či jinde na internetu je spousta obrázků. U tohoto druhu neexistuje výrazný pohlavní dimorfismus, samec i samice mají stejné zbarvení. Samička je pouze menší a má menší zobák. Zvukově se projevují podobně jako papoušek novozelandský, trošku mečení, trošku kačení kejhání. I neustálým hrabáním a zobáním ve venkovních výletech jsou si podobní. Dokonce snad byli nově zařazeni do rodu Cyanoramphus, jako Cyanoramphus cornutus- kakariki chocholatý. Jelikož se často zdržují na zemi, je nutné minimálně 2 krát ročně odčervovat. Já to dělám po chovné sezoně a před sezonou. Dávám jim tři kapky panacuru přímo do zobáku. Bohužel je musím odchytnout, ale mám jistotu v dávkování. Pokud se objeví druhý den v trusu červíci okem dobře viditelní, po deseti dnech odčervení opakuji.

S krmením jsme pokračovali dle doporučení německého chovatele. Dostávali směs, která obsahuje: málo slunečnic, tři druhy prosa, lesknice, pohanku, kardi, loupaný oves, dýňová semínka, kukuřičné vločky, hrachové vločky a laskominu chili papričky … Vaječná směs suchá během roku, naklíčené zrní od půlky února a strouhaná vaječná směs s mrkví při krmení mláďat. Slunečnice opravdu málo a to jen bílou s trochou žíhané. Mají totiž náběh k obezitě a jejich játrům to také není ku prospěchu. Jakékoliv ovoce berou velice rádi. Citrusové plody, (citron pomeranč, grep atd.) jim rozpůlím a velice rádi je vyzobávají, hlavně v zimě. Ananas chutná také a ke zdraví jim přispívá i červená řepa. Když jdu ale s krabičkou na zophobasy (větší moučný červ) okolo volier, okamžitě jsou u mě, mrskajícího červíka nožkou přidrží a při spokojeném pobrukávání vycucají protejnový obsah (červy krmím bylinkami a popráším Nutrimixem EX-A).

Ale abych se vrátil k chovu. Po vypuštění do voliery nebyli papoušci takřka vůbec vystresovaní. Vše si zvědavě prohlíželi a seznamovali se s novým prostředím. I přes zimu měli výlety otevřené, pouze ve velkých mrazech a na noc jsme je zavírali.

Netrpělivě jsme čekali na jaro, protože horni byli dvouletí a jistá naděje na odchov tu byla. Papoušci jsou nejaktivnější ráno a večer. Sousedé otce podezřívali, že u volier nocuje. Za setmění tam ještě seděl a začalo se rozednívat a už tam seděl zase. K naší velké radosti začátkem března přišli do toku, krmili se a začali navštěvovat kmenovou budku. Asi po měsíci je to přestalo bavit a budku navštěvovali jen řídce. V půlce dubna bylo druhé kolo. Opět budka, krmení, páření a výsledkem bylo první vejce, na kterém samička hned začala sedět. Bylo to 7. května a vždy po dvou dnech přibyla ještě tři. Za 22 dnů se vylíhlo první mládě a do 6 dnů tam byly všechny 4. Rodiče se krásně o mláďata starali a asi za pět týdnů seděli pěkně seřazeni na bidle. Nebyli tak jasně zbarveni, ale i tak byli nádherní.

Spokojeni jsme mohli čekat na následující sezonu. Jenže... Následující jaro se sameček rozhodl otevřenými dvířky prozkoumat sousedův smrk. I když se nám podařilo položit mu přes křídla vějičku, díky špatnému lepu odletěl do nenávratna.

Proto otec koupil od chovatele p. Janečka pěkného ročního samečka. Líbil se i samičce, jelikož hned byli kamarádi a následující sezonu už v únoru navštěvovali budku, v březnu byli v toku, opět klídek a zase v květnu snůška. Dělali nám velkou radost a tatínkovi do devadesáti let dodávali chuť do života, i energii.

V chovu, který založil, teď pokračuji já a musím uznat, že opravdu není lepší pocit než dívat se na krásné zdravé a spokojené papoušky.